RIMINI - SVĚTLO A BARVA

Klikněte na fotografii nahoře: Fotografický cyklus Rimini - Světlo a barva

Člověk potřebuje, ze své vnitřní podstaty vyžaduje a má právo na kvalitně utvářené prostředí pro život také ve smyslu barevné harmonie. Šedivý a bezbarvý svět, stejně tak jako bezbřehé chaotické plýtvání křiklavými barvami, zjevuje ztrátu kulturních kořenů. A naopak, schopnost volby správných barev a jejich dobře uspořádaná harmonie je znamením solidní orientace v základních hodnotách a jejich řádu.

Na jaře roku 2000, na začátku práce na studii barevnosti města Rimini, jsme si brzy uvědomili, že kromě zkoumání samotného fenoménu barevnosti města je potřebné prostudovat, anebo přinejmenším vzít důkladně v úvahu různé skutečnosti, jako historii města a okolního regionu, uplatnění barevnosti v architektuře během různých historických období, místní umělecké, kulturní a duchovní bohatství, materiální a inspirační zdroje přírody, současný stav vnímání a používání barev v návaznosti na aktuální životní styl, rozvoj technologií produkce barev a nátěrových materiálů v kvalitách a množstvích, jaká nebyla nikdy v předchozích dobách dosažitelná, současnou teorii barev, účinek barevnosti na základní životní pocit lidí, nové intuice v oblasti duchovního významu barev, uměleckou zkušenost a specificky malířské vnímání barvy a barevné harmonie. Na pozadí těchto realit a po dvouleté práci na projektu, který byl realizován za pomoci a organizační podpory kulturního sdružení La Ginestra, můžeme předložit následující studii, jako pozoruhodný příběh barev, světla a atmosféry města Rimini.

1/ BARVA V ARCHITEKTUŘE

Vlevo : Kombinované zdivo kláštera Sant’Igne ve vnitrozemí (13. stol.), vápenec ze San Marina, říční kámen a různorodé cihly. Uprostřed a vpravo: Detaily vnější výzdoby riminského dómu, barevné kombinace sanmarinského kamene s růžovým veronským vápencem a sytě zeleným mramorem.

Základem typické barevnosti města je škála přírodních odstínů, které vycházejí z dostupných zdrojů blízkého okolí. V Rimini, jako na mnoha dalších místech v Itálii, proto převládá barevnost kamene a zemitých tónů. Typický je zde kvalitní a velice trvanlivý místní vápenec, zvaný „pietra di San Marino“, jehož příjemná nažloutlá barva se objevuje prakticky všude, počínaje nejstaršími památkami z antické doby, jako například Augustův vítězný oblouk a Tiberiův most. K tomu se postupně přidružují další druhy dováženého kamene, zejména růžový veronský vápenec, později také celá široká škála nejrůznějších odstínů mramoru, až po bohaté barokní interiéry většiny místních kostelů.

Dalším důležitým prvkem je variabilní barevnost cihlového zdiva, pohybující se od žlutě šedých, žlutých a oranžových, až po hnědé a tmavě červené tóny. Je to podmíněno výskytem kvalitní hlíny v celém teritoriu a nesmírně dlouhou tradicí terakoty už od doby etruského osídlení.

Detail průčelí středověké radnice na Piazza Cavour, dekorativní skladba různobarevných cihel v kombinaci se sanmarinským kamenem, nosné sloupky loggie jsou z červeného veronského vápence.

Příklad radnice ukazuje, že samotné cihlové zdivo bylo už v době vzniku staveb často využíváno jako zdobný prvek. Současná podoba města však může také podávat zkreslený obraz. Některé budovy budí na první pohled zdání, jakoby byly od věků čistě cihelné, ale na místech chráněných před sedřením a povětrnostními vlivy se objevují fragmenty koloristicky zajímavých starších nátěrů. Ve skutečnosti se většina domů vyznačovala velice hutnou a výraznou barevností. Pokud se podíváme pod tímto zorným úhlem na malířská díla různých dob, zjistíme, že přinášejí hodnotnou informaci ve věci barevnosti města. Mezi mnoha možnými příklady lze uvést fresky Pietra z Rimini v kapli sv. Mikoláše v Tolentinu, deskové obrazy Bittina z Faenzy a Giovanniho Baronzia (všichni tři jmenovaní autoři pocházejí ze slavného období riminské malby I. poloviny 14. století, zvaného „Trecento Riminese“). U těchto malířů nalezneme četná vyobrazení městské architektury, vždy však v živé a výrazné barevnosti. I když připustíme určitou míru stylizace, stále v těchto obrazech zůstává základ bohaté barevné škály, která má reálné opodstatnění a svědčí o barevnosti domů v době jejich vzniku.

Výřez jedné z deskových maleb z riminské školy 14. století ukazuje rozmanitost výmalby zdí a architektonických prvků. Vidíme zde například bílé, růžové a okrové frontální plochy, černé hlavice sloupů, na podhledu arkády vpravo je vidět zelená barva, hlavice pilíře je výrazně červená a v těsném sousedství se nachází rozměrná modrá plocha. To všechno nelze připsat jenom malířově fantazii, naopak mnohá další srovnání, zmínky historiků umění a fyzické nálezy fragmentů starší polychromie dokazují, že barevnost budov byla v minulosti velice výrazná. Nedávno restaurovaný renesanční interiér riminské katedrály (il Tempio Malatestiano, bývalý františkánský kostel přebudovaný v 15. století podle projektu Leone Battisty Albertiho) ukazuje typicky „riminské“ barevné souzvuky zemitých červení, země zelené a ultramarínové modři. Podle historických pramenů byly vnější zdi opevněného paláce rodu Malatesta (La Rocca Malatestiana) původně pomalovány sytými barevnými odstíny. Giuliana Gardelli (Srv. Giuliana Gardelli, "5 secoli di maiolica a Rimini", Edizioni Belriguardo-Ferrara, 1982, str. 50-51), zaznamenává výmalbu paláce v sytých červených a zelených tónech (pravděpodobně to byla železitá červeň a zem zelená). Stejná autorka popisuje dekorativní majolikové dlaždice, umístěné v horizontálním pásu na obvodových zdech paláce. Podle našich pozorování z roku 2002 se tyto dlaždice dosud zachovaly na věži vpravo od vstupní brány (viz fotografie) a částečně také na severní straně budovy. Na dlaždicích je zobrazen riminský znak čtyřlisté růže. Kvalita keramického materiálu a použitých glazur umožňuje i po 500 létech pozorovat mimořádnou svěžest malby, jejíž zelené, azurově modré a žluté odstíny evokují jarní přímořskou krajinu v okolí Rimini s barvami moře, vegetace a žlutě kvetoucích janovců (kručinka barvířská, italsky „ginestra“). Pokud si představíme tyto dlaždice v celém kontextu výtvarného řešení paláce, uprostřed sytých zemitých odstínů výmalby zdí, může před našima očima vystoupit podivuhodně živý obraz. V každém případě však nálezy na historických stavbách a malířská díla z minulosti, společně se svědectvím historiků, dokládají, že barevnost architektury byla ve srovnání s dneškem podstatně živější a výraznější.

2/ Výpověď výtvarného umění minulých dob

Rimini obvykle není vnímáno jako významné umělecké centrum, a jistě nemá v historii umění ani zdaleka takový zvuk jako třeba Florencie, či Benátky. Ale i zde stojíme před pozoruhodným uměleckým dědictvím, které se při důkladnějším studiu postupně otevírá a zviditelňuje. Na jeho vytváření se podíleli umělci zvučných jmen jako Giotto, Piero della Francesca, Leone Battista Alberti, Giovanni Bellini, Domenico Ghirlandaio, či Paolo Veronese. Ve výčtu nelze vynechat autory z riminské školy 14. století (Pietro z Rimini, Giovanni z Rimini, Bittino da Faenza, atd.). V nástěnné malbě je zřetelný vliv Giotta, který v Rimini působil počátkem 14. století a vytvořil zde rozsáhlou freskovou výzdobu v bývalém františkánském kostele. Fresky se bohužel nedochovaly, vzaly za své při Albertiho ambiciózní přestavbě. Giottovi žáci posléze zformovali v Rimini silnou vlastní školu, která dál sledovala giottovské vzory (například výmalba presbytáře a interiéru věže zvonice v kostele Sant’Agostino v Rimini), ale zejména v deskové malbě dospěla k vlastní interpretaci a významné syntéze vlivů evropského Jihu, Západu i Východu. Z pohledu našeho výzkumu má velký význam koloristický odkaz zmíněného období, s jeho širokými barevnými škálami, představujícími jedinečné přemostění různých proudů, počínaje tlumenou barevností zemitých odstínů, a magickým účinkem byzantské ikonomalby (tzv. byzantský neoklasicismus) až po exploze barevných harmonií deskové malby západní a středoevropské provenience.

Zde vyjmenujeme alespoň některé barevné škály, vyplývající ze setkání různých malířských tradic:

- tlumená tonalita zemitých odstínů, obrazy a nástěnné malby skládající se téměř výlučně z přírodních pigmentů

- koloristické postupy, u nichž výše jmenovaná škála slouží jako základ pro vyniknutí akcentů rumělky, nazlátlé žluté a oranžové, společně s výraznými kontrasty černé a temně modré barvy

- „giottovská“ barevnost, která je založená na zemitých odstínech a ultramarínové modré a na jejich lomení bílou a šedou barvou, čímž je podmíněna zvláštní koloristická měkkost, společně s velice dobrými možnostmi plastické modelace postav a drapérií.

- expresivní souzvuk tří základních tónů, syté modré barvy, zářivé červeni a teplé žluti, na zlatém, či okrovém pozadí - tento barevný akord je někdy zjemňován přítomností šedivých, hnědě růžových a bílých odstínů

- typický a v mnoha souvislostech se objevující akord zelené, červené a modré, v tlumených i zářivých variantách, který je zpravidla doprovázen přítomností žlutých a bílých tónů

- zářivé polychromie vytvořené z množství výrazných barevných odstínů, bílé, žluté, oranžové, červené, růžové a světle šedé barvy, společně s rozmanitými modrými, azurovými a zelenými pigmenty (např. lapis lazuli, akvamarín, země zelená, měděné zelené pigmenty a další). Zlato se zapojuje do těchto polychromií jednak ve své žlutě oranžové barevné kvalitě, zároveň ale působí jako určité zrcadlo, které zmnožuje optický vjem a zářivost barevných kontrastů.

Malba založená na použití tradičních zemitých odstínů má hluboké kořeny, sahající až k předantickým středomořským kulturám. K dispozici jsou okry, zemité hnědi, umbry, siena přírodní a pálená, pompejánská a benátská červeň, černá a bílá, atd. - nesmíme zapomenout na zem zelenou, která historicky spojuje Itálii a české země, protože jediné její zdroje se nacházely právě v Itálii a Čechách. Díky obchodu se zámořím se pak přidává „zámořská“ modř - „blu oltremare“, čili ultramarín).

V ikonomalbě je volba barevnosti podřízena absolutnímu významu každé jednotlivé barvy, který byl zkoumán, precizován a teologicky definován během procesu trvajícího po mnoho století. Proto se většinou na ikonách setkáváme se zúženou škálou čistých základních tónů v jejich primární funkci. Tak je například červená barva symbolem, anebo ještě lépe zástupným zpřítomněním Božího ohně (viz Starý Zákon, zjevení Mojžíšovi v hořícím keři: „Jsem, který jsem“). Zlato vyjadřuje záři Boží slávy, sytá tmavá modř je spojena s mystickou vizí nekonečných hlubin nebe. Černá barva zpřítomňuje tajemství bolesti, je spojená s Kristovým utrpením a symbolizuje také účast světců na ní. Variace zemitých hnědých odstínů zastupují pozemskou a tělesnou realitu, zároveň však také symbolizují Kristovo Vtělení. V byzantském pojetí malby jakoby byl vzájemný souzvuk barev až sekundární; čím více je tvůrce i vnímatel ikony odpoutaný od hledání čistě estetického „potěšení oka“, tím více promlouvají jednotlivé barvy ve svém výlučném účinku, ve schopnosti zasáhnout, oslovit, zprostředkovat „jinou“, nepozemskou krásu.

Vlevo: Detail deskové malby (benátská provenience) inspirované byzantským neoklasicismem 13. stol.

Západoevropská středověká desková malba také dobře zná hluboké významy jednotlivých základních barevných tónů, ale ve svém vývoji postupně stále více směruje k upřednostnění a rozvoji jejich vzájemné harmonie. Estetické kvality bohatých polychromií nabývají většího významu a tomuto procesu napomáhá jak rozvoj obchodu, tak i pokrok v produkci nových pigmentů. Otevírá se tak větší variabilita odstínů, které dovolují uplatnění stále složitějších orchestrací barevné harmonie. Samotná harmonie barev se stává obrazem nebe, symbolem radostného přebývání v Ráji.

V riminské škole 14. století se výše popsané barevné postupy navzájem setkávají a prolínají, jednotliví autoři je používají s velkou tvořivostí a svobodou, někdy je dokonce podle potřeby střídají, podle povahy a zaměření konkrétního díla, ale především je nechávají vzájemně splynout a vyznít v mimořádných synergiích.

Ukázka typické kombinace odstínů nástěnné malby 1. poloviny 14. stol. - železitá červeň, zlatý okr, zem zelená a ultramarínová modř (Pietro z Rimini, kaple sv. Mikoláše v Tolentinu)

Také následující umělecká období přinášejí různé podoby a variace typických barevných postupů, které jsou hluboce svázány s místní kulturou. Můžeme vzpomenout alespoň Pietu Giovanniho Belliniho a Madonu Benedetta Cody (oba obrazy jsou k vidění v riminském Městském muzeu), anebo oltářní obraz od Paola Veroneseho v kostelíku sv. Juliána. Za zmínku rozhodně stojí barokní plátno, jehož autorem je Fra‘ Cosimo Piazza: „Nejsvětější Trojice a svatí ochránci města Rimini“ (dílo je umístěno v kostele sv. Jana Křtitele). Zejména jeho spodní část s postavami světců je zpracována v hutném souzvuku černé, zlatě okrové, oranžové a červené barvy, jehož výrazové kvality jsou velice blízké malbě riminských mistrů 14. století. Pozoruhodná je sekvence s vedutou přímořské krajiny vpravo nahoře, která zachycuje typický riminský pohled směrem na jih s pahorky u pobřeží (Gabicce Monte) a zároveň svými světle modrými odstíny vytváří výrazný světelný a barevný kontrapunkt vůči ostatnímu obrazovému prostoru.

Pokud se ještě jednou vrátíme do interiéru riminské katedrály („Tempio Malatestiano“), najdeme tam fascinující obraz Ukřižování od Giotta, s absolutním, nekonečně hlubokým černým pozadím. Piero della Francesca vytvořil fresku, osazenou v pravé boční kapli, s vyobrazením vévody Sigismonda Malatesty, klečícího před svatým Zikmundem. Tato malba je provedená v jemných a prosvětlených barvách, které vyzařují pokoj a vyváženost. Její centrální části dominuje nádherný akord červené, azurově modré a zelené barvy. Je to souzvuk, který se v Rimini opakovaně objevuje v různých souvislostech a zdá se nám být jakousi charakteristickou konstantou (Znovu můžeme citovat riminskou deskovou malbu 14. století, anebo miniatury Pietra z Rimini a Neriho z Rimini, či pozdější iluminace z 15. stol. od Fra‘ Giovanniho de’Cocchi).

Složité barevné kompozice, jaké nacházíme u výše jmenovaných autorů, zároveň ukazují, že zúžené vymezení jedné koloristické škály není vždy zcela namístě. Snažili jsme se však vysledovat určité souzvuky, které se zdají být v námi zkoumaném prostředí četnější a mohly by mít souvislost s jeho základními charakteristikami. Přinášíme zajímavý příklad ze současného riminského přístavu (fotografie vpravo), kde se velice často uplatňují živé kombinace zelené, modré a červené barvy, doprovázené žlutými a bílými tóny.

Další důležitou výpověď přináší místní keramika, která má v riminské oblasti prastarou původní tradici. Počínaje středověkou majolikou 13. století můžeme pozorovat rozvíjení zelených a modrozelených měděných odstínů, k nimž se postupně přidává zářivá modř, žlutá, oranžová a další barvy, které umožnily rozvinout bohatou polychromii talířů, pohárů a džbánů s figurativními výjevy a živou dekorací. Můžeme uvést krásný příklad džbánu z roku 1535 (autorem je Giuliano z Urbina), na němž je zobrazená mytologická scéna na pozadí městské architektury. Z období konce 16. století pochází glazovaná keramická tabulka, vyobrazení Madony s dítětem s výraznou polychromií sytě modré, zlatožluté, teplé zelené a pleťové barvy. Výsledný koloristický souzvuk velice připomíná přírodní prostředí v okolí Rimini v plném létě, s barvami moře, rostlinstva, písčitého pobřeží, a žlutě oranžových plachet tradičních lodí „bragozzi“, jejichž ukázky jsou vystaveny v Námořním muzeu v rybářském městečku Cesenatico. (Vyobrazení vlevo: detail koloristického souzvuku v glazurách malby Madony).

3/ iNspirace PŘÍRODOU

Přírodní okolí Rimini se svojí barevností a dramatickou morfologií, v napětí mezi přímořskou rovinou a blízkým horským terénem, je neodmyslitelným faktorem utváření barevné kultury. Barvy pobřeží, kamínky, písčité pláže, žluté a šedivé odstíny hlíny na polích, exploze začínajícího jara, anebo moře ve všech proměnách ročních období; to vše mělo a má podstatný vliv na formaci barevného cítění. Přítomnost moře sama o sobě vybízí k volbě výrazných tónů, což se zdaleka netýká jenom letního turistického ruchu na plážích, stačí se podívat na lodě v přístavu, s čistými bílými, žlutými, červenými, modrými a zelenými barvami a jejich zářivými souzvuky. V úvodu jsme se již zmínili o barevnosti kamene a zemitých tónů, která se podílí na charakteristickém vzhledu architektury. Jako vyjádření jednoty věcí přinášíme ukázku spontánní barevné kompozice kamínků na pláži Vallugola, jižně od Rimini. Odstíny železitých červení, okrů, teplé bílé, modrošedé a olivově zelené barvy pozoruhodně korespondují s některými typickými barevnostmi města Rimini.

Ukázky barevnosti přírody v okolí Rimini, ve vnitrozemí a u moře, s jejími proměnami v různých ročních obdobích

Nezanedbatelným fenoménem je světlo a jeho typické vlastnosti, podmíněné vlhkostí vzduchu a reflexy vodní hladiny rozptýlenými v prostoru. V Rimini jsme mnohokrát zažili situace, kdy i ta nejprozaičtější místa získávala zvláštní, téměř divadelní atmosféru ve hře světel a stínů, a především v neobvyklé barevnosti, v níž jakoby se lidé na ulicích a náměstích stávali postavami tajemně expresivních obrazů. Proměny chromatičnosti světla, zvláště v podvečer, naplňují město zářícími teplými tóny; žluté, oranžové a červené barvy silně kontrastují se stíny, v nichž je cítit indigo, temnou modř a hlubokou čerň. Výsledné barevné souzvuky se velice blíží koloristickým kvalitám malířských mistrů, od středověku až po magický realizmus XX. století.

4/ LIDÉ A BARVA

V celkovém pohledu jsme mohli v Rimini vysledovat silnou kontinuitu barevné kultury, která v sobě stále nese ozvěny slavných období minulosti, navzdory povrchním zdáním a zplošťujícím vlivům posledních desetiletí. Důležitým konstatováním je úroveň použití barev v každodenním životě, jak ve volbě jednotlivých odstínů, tak i v jejich kombinacích, které i dnes vykazují značnou kultivovanost. Abychom to zachytili, musíme se ponořit do atmosféry Rimini v zimních měsících, mimo sezónu, kdy chybí pozlátko turismu a přechodné exploze jásavých plážových barev. Město se pak představuje ve své mnohem základnější podobě, kdy převládá barevnost kamene, cihel a dalších přírodních zemitých tónů. K tomu se přidává velice rozšířený zvyk oblékat se do oděvů černé barvy, jak u mladých, tak i starších lidí. Na pozadí této přitlumené barevné scenérie se rozzařují akcenty několika výrazných charakteristických barev a jejich variací, které se znovu a znovu opakují, například v nátěrech dveří, okenic, zábradlí a mříží, či na autech a motorkách. I přes nahodilost volby se některé barvy objevují se značnou pravidelností, velice častá je sytá kobaltová modř, studená i teplá zeleň, anebo teplá žluť a červeň v brilantních i lomených tonalitách. Tyto barvy spontánně vytvářejí živé kompozice, které pozoruhodně korespondují s daným městským prostředím.

5/ faktor industrializace

Známým a všeobecným jevem je, že tradiční barevná kultura různých míst světa bývá velice rychle likvidována vlivem postupující globální industrializace a zejména konzumismu. Hyperprodukce výrobků všeho druhu je pravidelně doprovázena chaotickou záplavou barev, používaných bez návaznosti na jakékoliv hodnoty či pravidla. Sezónní prodavač je schopný navršit na pláži úplnou horu plavek, ručníků, čepic a triček tak rozmanitých a křiklavých barev, že výsledným dojmem není hojnost a plnost, ale prázdnota a zmatení. Důsledkem zhuštěného náporu tohoto typu je dezorientace a nerozhodnost, útěk k životní bezbarvosti a neschopnosti volby. Velice viditelně se to projevuje navenek také při volbě barevnosti nových budov, u nichž převládá volba tónů natolik šedivých a neutrálních, že nelze ani v nejmenším uvažovat o nějaké barevné harmonii, a už vůbec ne o tvorbě stimulující barevné atmosféry.

Na riminské riviéře je rozvoj turistiky jistě jevem, který je v mnoha směrech pozitivní, protože přináší nové sociokulturní kvality a obživu mnoha lidem. Ale na druhé straně, skutečně nikdy v předchozí historii nedošlo na této části adriatického pobřeží k tak dramatické proměně původního přírodního prostředí. Nepřerušený osmdesát kilometrů dlouhý pás hotelů s „industrializovanými“ plážemi vytváří kromě jiného také silnou bariéru mezi dvěmi světy: jeden z nich, ten sezónní přímořský, má silné tendence k povrchnosti a denaturalizaci, zatímco ten druhý, vnitrozemský, si stále ještě udržuje vitální pouta s krajinou, kulturou, historií a přírodou. Uprostřed tohoto vypjatého paradoxu ještě více vystupuje do popředí potřeba řádu a orientace v dobře definované stupnici životních hodnot. Výrazem toho se může stát i barevnost. V té nekonečné řadě betonových přímořských hotelů, vesměs bledých a šedivých, si okamžitě povšimnete jakoukoliv alespoň trošičku výtvarně či barevně nápaditou stavbu, která se najednou stává široko daleko jediným možným orientačním bodem. V menším detailu se ale přeci jenom projevuje pragmatická potřeba orientace pro letní hosty, s čímž jde ruku v ruce nutnost rozhodnout se pro výrazné čisté barvy - jednotlivé sektory pláží jsou navzájem odlišeny barevností slunečníků a lehátek. Překvapivý je potom pohled z ptačí perspektivy, v níž se najednou zjevují podivuhodné obrazce pravidelně členěných a rytmicky se střídajících barevných ploch, připomínajících malířská díla geometrizující abstrakce 20. století. Znovu se zde objevují typické barevné tóny a harmonie, které naznačují, že barevné cítění místních lidí je schopné projevit se v nových podmínkách a formách.

V průběhu několika posledních desetiletí došlo k obrovskému rozmachu produkce barevných pigmentů a nátěrových hmot. To se projevuje v dostupnosti široké palety barev, ale i v otevření mnohem většího prostoru pro jejich uplatnění. Na některých místech v Rimini (jmenovitě ve staré námořnické a rybářské čtvrti San Giuliano Borgo) jsme mohli pozorovat, že v naprosté většině případů lidé dokáží s touto výzvou naložit velice dobře. Volba jednoho čistého a sytého barevného tónu, například na fasádě domu, uprostřed donedávna šedivého a monotónního prostředí, zpravidla dopadá překvapivě dobře. Najednou ožívá předtím zcela umrtvený dialog barev a objevují se nové radostné harmonie, pocit správnosti věcí. Podobný příklad můžeme nabídnout také z jiné lokality, z ostrova Burano v benátské laguně, kde obyvatelé malují fasády svých domů výraznými a živými barvami, které svými kvalitami a vzájemnými harmoniemi jednak skvěle korespondují s daným architektonickým celkem ostrovního městečka a jednak s kulturním kontextem této části jaderského pobřeží. (Viz. „Adriatico mare d’Europa“ - svazek „L’economia e storia“, str. 277, vyd. Arti Grafiche Amilcare Pizzi S.p.A, 2001).

Člověk potřebuje, ze své vnitřní podstaty vyžaduje a má právo na kvalitně utvářené prostředí pro život také ve smyslu barevné harmonie. Šedivý a bezbarvý svět (stejně tak jako bezbřehé chaotické plýtvání křiklavými barvami) zjevuje ztrátu kulturních kořenů. A naopak, schopnost volby správných barev a jejich dobře uspořádaná harmonie je znamením solidní orientace v základních hodnotách a jejich řádu. V každém případě však takový postoj vyžaduje soustředěné úsilí jednotlivců a společnosti, ruku v ruce s důslednou a vytrvalou kultivací.

5/ Duch barev

Větší pozornost bychom měli věnovat zjištění, že určité barvy a jejich typické kombinace korespondují s viditelnými, či skrytými charakteristikami daného místa. Je to obecnější jev, zcela určitě se to netýká jenom našeho výzkumu v Rimini; můžeme nabídnout srovnání s jinými evropských městy, jako například Hamburk, Amsterdam, Praha, anebo od Rimini nepříliš vzdálené Benátky. Každé z těchto měst má svoji typickou, od jiných odlišitelnou barevnost. Kromě prvoplánových, bezprostředně pozorovatelných faktorů, přímých vlivů přírody a možnosti přesného popisu určitých barevných tónů, včetně exaktního proměření spektrofotometrickými metodami, vstupuje do hry také moment neměřitelného. Zkoumáním barev a jejich harmonie se otevírají další světy, které jsme schopní vnímat spíše intuicí, či díky dlouhodobě rozvíjené kulturní tradici. Vycházíme z předpokladu, že nejenom jednotlivé barevné tóny ale i některé jejich kombinace nesou určité významy a mají hlubinné souvislosti se základním životním pocitem a - chceme-li to přijmout - také s duchovním světem. Viditelné není popřením neviditelného, spíše se nabízí možnost, že viditelné je vstupní bránou k realitám, které nejsou zatím zcela poznané. Je možné, že mnohé z toho budeme schopní v budoucnosti lépe proměřit a popsat, ale i tak zde zůstane podobný rozdíl jaký je mezi učebnicí hudební harmonie a přímým zážitkem z poslechu symfonického díla. V Rimini se někdy kolem roku 2001 uskutečnil pokus o návrh nového řešení barevnosti města. Přivolaní experti postupovali tak, že „exaktně“ změřili a namíchali odstín sanmarinského vápence, písku na pláži, a tak dále. Takto získanými barvami byly natřeny fasády několika domů na jednom z riminských náměstí (Piazza di Tre Martiri). Příliš mnoho se nestalo, pro experiment byly zvoleny strohé budovy z poválečné výstavby, které byly i předtím šedivé. Ukazuje se však velice jasně, že takto zploštělý, i když zdánlivě „objektivně přirozený“ a „konceptuálně čistý“ přístup sám o sobě nemůže stačit: výsledek tohoto pokusu je bez fantazie a bez duše. Nakonec, nespokojenost riminských občanů přinutila městskou správu upustit od dalšího pokračování. Problém není v tom, že by nebylo možné vytvořit zajímavé souhry bílých, stříbřitých a nažloutlých odstínů, či pracovat se škálami zemitých barev a jejich různě lomených variací. Jde spíše o to, pokusit se uvažovat i ve větších měřítcích města podobně jako mnozí vynikající malíři v minulosti, kteří ve svých dílech vždy počítali s promyšlenou barevnou harmonií. Škálu přírodních odstínů používali jako pozadí k rozehrání brilantních akcentů živých barevných tónů a zároveň měli silnou intuitivní, intelektuální i duchovní vizi, která ovlivňovala volbu a použití jednotlivých barev a jejich souzvuků. Zkusme znovu připomenout výše zmíněný duchovní koncept barev v byzantské a středověké malbě, anebo postupně rozvíjené zkoumání působnosti různých barevných souzvuků. K tomu můžeme přidat dnešní úroveň poznání z oblasti exaktních věd a psychologie, ale také personalistickou filosofii a nové duchovní intuice.

Symbolika a významy některých barev jsou známé až natolik, že jejich další připomínání by mohlo zavánět banalitou, ale přesto: zelená je v mnoha významových vrstvách barvou zdraví, žlutá barva symbolizuje nejenom sluneční světlo jako zdroj života, ale i duchovní světlo a duchovní život, oranžová barva může představovat vyzařování - například lidský vztah přijetí a vroucnosti - v duchovním smyslu pak vyzařování Boží lásky, červená je barvou základní životní energie a aktivity, v duchovním smyslu je barvou Božího bytí a veškerého dobra (komunistické hnutí záměrně zneužilo a převrátilo tuto symboliku do úplně opačného, destruktivního protipólu), černá barva zpřítomňuje tajemství, nejenom ve smyslu utrpení a smrti, ale i ve smyslu hloubky a plnosti života. A podobně bychom mohli pokračovat s dalšími tóny, které jsme zde výslovně nejmenovali.

Barevný souzvuk modré, zelené a červené barvy, o němž jsme se již vícekrát zmínili, má některé zajímavé obsahy. Ve výrazné podobě jej použil Henri Matisse ve svém rozměrném obrazu „Tanec“, který je metaforou radostného, slavnostního života v nebi. Velice podobné souzvuky těchto tří barev v jejich čisté podobě se objevují například v malbách na dřevě v klášteřích v severovýchodním pomezí Rumunska, anebo na některých kultovních objektech z tibetských buddhistických klášterů.

Hutné kombinace zemitých odstínů zviditelňují zdravý a hluboký vztah, zakořenění v realitě světa a přírody a v dávné kulturní tradici. Expresivní akordy, založené na kontrastu černé a tmavě modré barvy s oranžovými, červenými a zlatě žlutými tóny, jak je nalezneme na obrazech starých mistrů, ale i v podvečerních ulicích města, jakoby vyjevovaly něco z dramatické a tajemné dimenze našeho života, který má jak své hluboké stíny, tak i zářivé a slavnostní momenty. Barevné polyfonie, které jsme popsali na příkladu středověké deskové malby, a které se zároveň náhle a překvapivě zjevují na různých místech a v různých okamžicích života dnešního Rimini, mohou reálně navozovat pocit radosti, mohou zrcadlit něco z naší touhy po trvalém a ničím nezkaleném štěstí, po návratu k prvotní ničím nezkalené čistotě.

V dnešních městech je však také viditelná obrovská bezradnost v přístupu k barvě, strach z barvy a výrazných barevných kombinací. Velice častá je tendence k volbě „bezpečných“ nevýrazných, šedivých a silně rozředěných barevných škál. Zjevuje se tím určitý obecný stav na rovině kulturní, sociální i niterně osobní, podvědomé uhýbání do nenáročného pohodlí „šedé zóny“, neochota riskovat, neochota k pravdivosti a závazné volbě, například ve věci základních životních hodnot a pravidel, neochota vyjevit a důsledně plnit jasná rozhodnutí a postoje. (Na tomto místě by bylo možné uvést příklad z jednoho města v České republice, kde při restaurování barokního paláce objevili, že byl původně z vnějšku vymalován v kombinaci čisté modré a bílé barvy. Přes deklarovaný a všemi obecně přijímaný záměr prezentovat památky v jejich doložitelných původních vzhledových kvalitách došlo na volbu zaužívaného postupu: fasáda paláce byla vymalována v konvenčních lomených okrových odstínech).

Zde jsme mohli některé věci jenom naznačit a citovali jsme pouze několik možných příkladů, spíše kvůli prvotnímu inspirativnímu vybídnutí, kvůli pootevření dveří do světa, kde je toho ještě nesmírně mnoho k objevování. Jsme přesvědčení, že svět barev je hluboce propojen s integritou našeho bytí; určité barevné kombinace mají schopnost ovlivnit a vyjádřit některá naše niterná hnutí, náklonnosti a podstatné charakteristiky. A pokud je tomu opravdu tak, pokud barevné harmonie odpovídají našemu nitru, probouzí se v nás silný pocit správnosti věcí, silná potřeba pravdivosti a krásy.

Abychom mohli pozvednout kvalitu našeho života, je také potřebné dobře pochopit nejvlastnější identitu a směřování míst kde žijeme. Podle našeho přesvědčení může k tomu velice přispět i barevná kultura. Z toho vyplývá potřeba stavět se k fenoménu barvy mnohem vědomějším způsobem jako k jedné ze sil, či lépe ctností, které utvářejí naše bytí. Pak také určité barevnosti, typické pro to či ono místo - pokud budeme schopní je zachytit a poznat - by měly být znovu studovány a zhodnoceny na různých rovinách. Na takovém základu bude možné tvořit a rozvíjet nové barevné harmonie, které mohou v našem bytí a životním stylu sehrát velice aktivní a pozitivní roli.

6/ Vize

Na závěr bychom rádi předložili určitý artikulovaný návrh, vizi pokračování pro nejbližší přítomnost i budoucí dobu:

- Tuto studii je možné dál rozvíjet a na jejím základě pokračovat ve zkoumání podstatných fenoménů, které utvářejí dnešní podobu města a jeho okolí.

- Navrhujeme provést další rozšířený výzkum s přizváním odborníků z oblasti historie, dějin umění, restaurování, památkové obnovy, architektury, apod., s cílem zpřesnit a lépe definovat vývoj barevné kultury města v různých historických dobách

- Výše uvedená práce by měla vést ke shromáždění a redakci materiálů, textů a fotografií, s cílem vydat obsažnou publikaci, která by na jednu stranu představila výsledky výzkumu, ale zároveň by nabídla novou syntezi, zhodnocení kulturních, společenských, uměleckých, duchovních a dalších hodnot daného místa, včetně naznačení cest do budoucnosti.

- Navrhujeme založit tradici pravidelných mezinárodních symposií (možná v rytmu trienále či kvadrienále), na něž by byli zváni kvalitní umělci, zejména malíři, v jejichž díle je ověřená dostatečná kompetentnost ve věci koloristických kvalit a citlivosti vůči fenoménu barvy. Součástí těchto symposií by mohla být také konference odborníků z různých oblastí, např. architektury, sociologie, filosofie, komunální politiky a dalších, jejichž cílem bude hledání nových východisek pro utváření městského prostoru a životního stylu v něm rozvíjeného. V rámci symposií by umělci měli za úkol hledat a navrhovat barevná řešení pro určité konkrétně zvolené budovy, či menší architektonické celky, včetně možnosti, aby tyto jejich návrhy byly po zralé úvaze na vybraných stavbách realizovány. Nemělo by se však jednat o obligátní výtvarnou dekoraci architektury, tedy o sekundární vnějškovou aplikaci nějak ohraničeného malířského díla na fasádách, jak se s tím můžeme setkat na mnoha místech. Máme na mysli kvalitativně nový přístup, novum, které dosud není běžné, totiž hledání a kultivace celostního přístupu k architektonickému, či městskému komplexu, se specifickým hlediskem barvy a barevnosti v jejím podílu na utváření podoby a kvality prostředí pro život. (Někteří autoři a myslitelé navrhují vnímat město také jako „obraz“, či „umělecké dílo“. Právě v tom by mohlo být ono novum zamýšleného symposia). V těchto intencích jistě nemají být umělci vnímáni jako nějací „mágové“, ale jako ti, kdo mohou nabídnout svou specifickou citlivost k službě pospolitosti.

- Podobný výzkum zdaleka nemusí mít jenom čistě místní dosah, naopak, jsme přesvědčení, že se v něm ukrývá mnoho východisek pro obecnější úvahy, směřující k prohloubení poznání o současném městě a obecné kvalitě našeho života, včetně východisek pro její růst. Město Rimini takto může mnoho vytěžit pro sebe sama a pro své obyvatele, ale současně má šanci zařadit se mezi protagonisty zkoumání a rozvoje nových skutečností, které mohou proměnit tvář dnešního světa.

Jako jeden z výsledků naší práce nabízíme následující vyobrazení, v nichž jsme se pokusili zanést do fotografií města Rimini (záběry pořízené z věže katedrály v roce 2001, pohled směrem k moři a do vnitrozemí) úvahy o možném uplatnění některých barevných harmonií v daném městském kontextu. Tato práce je zatím v úplném začátku a je hlavně naznačením jedné z možných cest. Je jisté, že by se při podobných úvahách nemělo jednat o přeplnění města všemožnými jásavými barvami. Jde o hledání, jak uvážlivě vsadit do daného, dlouhodobým vývojem definovaného koloristického kontextu takové barevné akcenty a harmonie, které by odpovídaly duchu místa a jeho kultuře.

s poděkováním za pomoc a spolupráci členům sdružení La Ginestra a jeho spolupracovníkům.

Rimini - Olomouc, 2000 - 2002

Použitá literatura :

- "Il Trecento riminese", Daniele Benati, (vyd. Electa, Milano 1995).

- Pier Giorgio Pasini, "Arte e storia della chiesa riminese" (Diecéze Rimini a vyd. Skira, Milano 1999).

- Giuliana Gardelli, "5 secoli di maiolica a Rimini", (vyd. Belriguardo-Ferrari, Ferrara 1982).

- "Adriatico mare d'Europa", Eugenio Turri a Daniela Zumiani, (vyd. Arti Grafiche Amilcare Pizzi S.p.A. a Rolo Banca, 2001).

- José Pijoan, "Dějiny umění, svazek 5", (orig. Salvat Editores, S.A. Barcelona 1972, české vydání Odeon Praha, 1979).

- Marcello Franca, "Colori della Romagna", vydal Fabrizio Moretti, MP., tisk Garattoni, Rimini 1992