TRANSPARENCE - CESTY SVĚTLA

Projekt výstavy připravovaný na rok 2007

 

 

      Tento projekt představuje 13 výtvarných umělců z bývalého Československa (11 z České republiky a 2 ze Slovenska). Ve výběru je zastoupeno 5 žen, Zdena Höhmová, Michaela Klimanová, Božena Rossí, Eva Trizuljaková, Miroslava Trizuljaková a 8 mužů, Jan Jemelka, Karel Rossí, Tomáš Rossí, Pavel Šlegl, Petr Štěpán, Marek Trizuljak, Václav Vaculovič a Petr Zlamal. Jedná se po umělecké i lidské stránce velice kompaktní skupinu umělců, i když žijí a pracují na nejrůznějších místech, ve velkých i malých městech a obcích, většina z nich na Moravě. Prakticky všichni se věnují výtvarnému umění profesionálně na plný úvazek a pravidelně vystavují jak doma, tak v mnoha evropských zemích; někteří z nich i v zámoří. Kromě 80-leté Evy Trizuljakové, která je nestorkou skupiny, jsou všichni ostatní typickými a významem své tvorby nadprůměrnými reprezentanty současné středoevropské generace „padesátníků“.

 

 

      Myšlenka projektu má své počátky u osobní zkušenosti ze setkání s jedinečnou kolekcí maleb od Vincenta van Gogha v Museu Kröller-Müller (Otterlo, v centrální části Holandska), před několika roky. Van Goghovy obrazy zářily nádherným světlem barevných souzvuků, vzbuzovaly zážitek slavnosti, nádech něčeho mimořádného, ale také znepokojivý dotyk tajemství života. Zmíněné museum je naplněno výběrem toho nejlepšího z evropského moderního umění, přesto alespoň pro mne van Goghovy obrazy jakoby překryly vše ostatní a zůstaly mezi těmi zážitky, na které se nezapomíná. Vincent van Gogh je jedním z řady umělců, u nichž fenomén záře je hluboce spojen s barevnou harmonií. Jeho dobový souputník a po jedno období blízký přítel, Paul Gauguin, rovněž zakládá účinek svých obrazů na barvě a jejich harmoniích; i když záře jeho maleb je o výrazný stupeň tlumenější a hlubinně znepokojivější. Příkladem z úplně jiné doby je ikonomalba, plná tajemného vyzařování, anebo brilantní barevné polyfonie deskových obrazů ve středověké evropské malbě, jejichž světelná záře jakoby zrcadlila něco z nekonečné dynamické krásy nebeského života (vnímám to zejména ve francouzské, italské a české deskové malbě). Z umělců naší doby mne z tohoto pohledu zcela uchvátily obrazy nedávno zesnulého německého malíře a sochaře O.H.Hajeka.

      Jsem přesvědčen o tom, že výtvarná díla (v intencích tohoto projektu mluvím především o malbě) mohou vyzařovat světlo, které má z jedné části jistě své racionální odůvodnění, například v teorii barev. Druhou složkou je přítomnost nepopsatelného, zachytitelného spíše citem a intuicí. Myslím na jednu časem svého vzniku už hodně dávnou a dnes velice málo používanou definici krásy jako záře pravdy (Veritatis splendor).

 

      Italský filosof Maurizio Malaguti ve svých vizí naplněných, vysoce poetických textech mluví o „cestách světla“, které nejsou jenom éterickým mihotáním, neživotní hříčkou fyzikálních úkazů, ale jsou projevem živého bytí. Autor mluví o tvářích, které na nás hledí láskyplným pohledem, schopným formovat a vést (paideia - odvěká, božská, láskyplná formace k dobru):

“Vanutí božího dechu utváří rozmanitou mnohost bytí a vše navzájem spojuje do nové harmonie. Cesty světla nejsou průsvitem netečných éterických sfér, mnohem spíše je to nekonečná mnohost “živých tváří”, které přebývají v hřejivém světle a hledí na nás pohledem od počátku trvajícího láskyplného formování k životu v pokoji (paideia). Hvězdy a galaxie, které vidíme na nebeské klenbě, jsou jenom prázdnými obrazy, ve srovnání s tím, co je mnohem větší a vyšší, se světem, kde se zářivé světelné bytosti (životní světelné přítomnosti - luminous presences) seskupují do mocných soustav, vyjevují Boží plány a přicházejí k nám s těmi nejodvážnějšími záměry lásky.”

(M. Malaguti - „Mezi pamětí a projektem“, text v publikaci „Místo pro člověka“ - Olomouc, Brno, Praha a Rimini 2004. Pisatel textu je profesorem na katedře filosofie boloňské university a zabývá se zejména hermeneutikou středověké literatury. Vydal řadu knižních titulů, v nichž spojuje osobité filosofické myšlení s duchovními intuicemi).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

 

Václav Vaculovič - „Tajemně mizíš “

 

 

 

 

     TRANSPARENCE - průsvit, průzračnost, schopnost nechat do sebe proniknout světlo a předávat ho dál, se v určitém smyslu může také stát vlastností lidské osoby. To není jenom poetická metafora, i v současném světě najdeme výjimečné osobnosti, u nichž lze tuto kvalitu bezpečně rozpoznat (např. Jan Pavel II., Roger Schütz, Tereza z Kalkuty, Chiara Lubich, nový papež Benedikt XVI., či Dalai Lama).

 

 

V obrazech některých svých přátel a kolegů malířů, mezi nimiž jsem hledal možné účastníky tohoto projektu, se pravidelně setkávám s něčím, co bych nazval „průzračností“, schopností nechat prostupovat záři, záblesky světla. Chtěl bych zdůraznit, že zde na prvním místě nehraje roli princip temnosvitu, založený na stupňování světelných efektů v kontrastech mezi bílou a černou barvou (známý např. v manýrismu, či tzv. „metafyzické“ malbě). Mnohem spíše je to svobodná, otevřená tvůrčí práce s barvou a se světlem.

 

 

 

 

 

 

 

Jan Jemelka: „Krajina nebe - Jaro“

 

 

 

 

 

Zdena Höhmová žije a tvoří převážně v Brně a alternativně i v Praze. Malířka zpracovává téma světla několika navzájem se prolínajícími postupy, jednak navršením a prosvítáním jednotlivých vrstev malby, a zároveň také promyšleným odstupňováním barevných a světelných akcentů. V 90. letech 20. stol. autorka pracovala na cyklu „Prosvítání zdí“, kde  zeď byla symbolickou metaforou předělu mezi světy; v současné době se věnuje malířskému cyklu „Překrývání symbolů“. Ve všech případech je jedním z hlavních témat obrazů Zdeny Höhmové prozařování světla.

 

Michaela Klimanová, která žije a tvoři na Slovensku, v Bratislavě, je multimediální umělkyní, zabývající se textilní tvorbou, instalacemi a performancemi. Vystavuje pravidelně na různých místech světa (např. v Los Angeles, Soulu, New Yorku a dalších významných metropolích). Její práce na papíře, protrhávané, prořezávané a vrstvené asambláže, jsou niternou invokací světla. V poslední době se Michaela Klimanová inspirovala dramatickými světovými událostmi, počínaje teroristickým útokem na budovu WTC (dvojčata) v New Yorku. Své bílým světlem zářící práce nazývá autorka „Dopisy do nebe“, jsou metaforou modliteb za oběti teroristických útoků na celém světě.

 

Božena Rossí náleží k výrazným bytostným malířským osobnostem české umělecké scény. Světlo v jejích malbách je výsostně vnitřní a tajemné, neosvětluje zobrazované subjekty z vnějšku, ale působí jakoby pronikalo živými fyziologickými tkáněmi a duchovními krajinami zároveň. S tím také souvisí hluboce imaginativní, jemná i sálavá barevnost obrazů této autorky.

 

Eva Trizuljaková, již 80-letá, vyzrálá malířka a spisovatelka, žijící a působící v Bratislavě, náleží v určitém smyslu mezi mluvčí a „proroky“ dnešní doby. Je kromě jiného také matkou dalších zde uvedených autorů, M. Klimanové a M. Trizuljaka. Ve své umělecké tvorbě se E. Trizuljaková už několik desetiletí věnuje tématu světla, které ztvárňuje v zářivých barevných harmoniích. Je to světlo z rodu monumentálních biblických vizí (zejména knihy starozákonních proroků, žalmy a Apokalypsa). Eva Trizuljaková zpracovává cykly výrazně barevných pastelů s názvy jako „Údolí vidění“, „Nová nebesa a nová zem“, či „Pořádek světla“ a zároveň ve své literární činnosti reflektuje současnou kulturní scénu a dobové paradigma. (Viz zatím poslední knihy „Spravedlnost namísto naděje“ a  „Šesté vidění“).

 

Miroslava Trizuljaková svojí malířskou tvorbou, ale i niternou zářivosti srdce, představuje jednu z ryzích podob „transparence“, prozařování světla, jež je tématem tohoto projektu. Světlo Miroslavy Trizuljakové je bílé. Ráda pracuje s reliéfním ručně vyrobeným papírem, na jehož ploše skládá citlivé průsvitné barevné stopy štětce, někdy spojené s asamblážemi a vrstvením různých dalších fragmentů, stop a otisků. Vznikají tak obrazy, navozující pocit struktury světla.

 

Jan Jemelka je výrazný český malíř a grafik a je také tvůrcem úchvatných barevných vitráží, osazených na mnoha místech v České republice, Itálii a Slovinsku. Ve svých několikanásobně tištěných převrstvovaných barevných grafikách (velice podobně jako ve vitrážích i olejomalbách) pracuje Jan Jemelka s výrazným osobitým rukopisem, ale především zcela bravurně ovládá barevnou orchestraci a neustále zpřesňuje silně emotivní, vnitřně vyzařující světelný účinek svých obrazů, které jakoby byly krajinami nebe.

 

Karel Rossí je manželem výše uvedené Boženy Rossí. Soustředěně a meditativně pracuje s průniky mystických vizí severoevropské pozdně středověké a renesanční deskové malby. Viditelné odkazy na konkrétní autory (Hieronymus Bosh, Brueghel, Dürer, či Cranach) jsou klasickými citacemi, podstatou je transpozice jejich vizionářství do podobenství bizarní reality dnešního světa. Světlo v obrazech Karla Rossího je kontrastní a tajemné, vtahuje diváka do hlubokého, nekonečného prostoru.

 

Tomáš Rossí (bratr-dvojče Karla Rossího) je silně expresivním malířem, který za své dílo už získal mnohá ocenění. Barevný účinek a světelná záře jeho obrazů je eruptivní, silně sálající a zároveň podobně mocná jako vyzařování starých byzantských ikon. Brilantní a velice rozsáhlá série prací na papíře, akvarelů a kvašů, působí svými dynamickými malířskými gesty a především obdivuhodnou barevně - světelnou září.

 

Pavel Šlegl je výrazně dramatickým malířem, sochařem, grafikem a kreslířem. Jeho hutné malby a podobně i tajemně žhnoucí černobílé kresby mají v sobě silný „barokní“ kontrast a světelnost, ztělesňující hloubkové duchovní obsahy.

 

Petr Štěpán, všestranný tvůrce, malíř, grafik, kreslíř, hudebník a pisatel vynikajících esejí, pracuje s překrýváním světlých průsvitných vrstev, překládá přes sebe tenké bílé papíry, na něž zaznamenává kresebné a barevné asociativní stopy, které pak prosvítají z prostorové hloubky, která není temná, ale je prozářená bílým produchovnělým světlem. Své přesahy mezi hudbou a výtvarným uměním ztvárnil Petr Štěpán do malovaných „partitur“, jejichž skvělou interpretaci předvedli už několikrát manželé Zdenka a Václav Vaculovičovi.

 

Marek Trizuljak je umělcem, zasahujícím do mnoha oborů. Je především malíř, sochař a sklář, ale píše také poezii, publikuje úvahy a eseje v odborném tisku a organizuje mezinárodní umělecké projekty a výstavy. Vytvořil množství komplexních realizací v oblasti sakrálního umění, interiéry kostelů, plastiky, mozaiky, klasické vitráže a tavená skleněná okna (Itálie, Kanada, Slovensko, Česká republika). Tématu světla a barvy se pravidelně věnuje jak ve skleněných plastikách, tak i v obrazech, jejichž subjektem je duchovní ponor do barevného a světelného prostoru.

 

Václav Vaculovič je výraznou multimediální osobností, je skvělý malíř, kreslíř, básník i hudebník; již více než dvacet let organizuje významná mezinárodní umělecká setkání (Forfest Kroměříž) a výstavy. V.Vaculovič je také velice erudovaným myslitelem, schopným dobře formulovat své myšlenky psaných v úvahách a esejích. Jeho skvělé lapidární figurální kresby, monotypy a rozměrné malby neustále pracují s tématem světla, někdy je to hlubinný svit, jindy až hudební a monumentálně vybudovaná orchestrace barevného a světelného dotýkání se těch nejpodstatnějších věcí lidského života.

 

Petr Zlamal je významným českým expresivním malířem, jehož práce je dramatická a výbušná, často rezonující se znepokojivými stránkami a hlubinami lidské existence. Zlamal je již přes dvě desetiletí činný v organizaci kulturního a uměleckého života: Od roku 1992 zorganizoval řadu mezinárodních symposií, na nichž se zúčastnili umělci téměř z celého světa (Japonsko, Kanada, Irán, Velká Británie a mnoho dalších zemí). Zdánlivě abstraktní malba Petra Zlamala je vždy plná figurativních náznaků, postav a esenciálních lidských příběhů. Malíř vyniká v práci s barevnou harmonií, díky níž získávají jeho obrazy nezaměnitelný účinek nepovrchní, hlubinné světelné záře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Eva Trizuljaková „Nové nebe a nová zem“                          Božena Rossí  „Beránek“ 

 

                                                     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr Zlamal  „Vztahy“                                                       Tomáš Rossí  „Via Crucis“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr Štěpán „Andělé v branách města“                                        Miroslava Trizuljaková  „Proměny“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Marek Trizuljak  „Brána“                                                       Zdena Höhmová  „Překrývání symbolů“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Václav Vaculovič  „Vidění“

 

 

 

_________________________________________________________________________

 

 

 

 

 

Myšlenkové zázemí projektu TRANSPARENCE.      

 

    Zdá se, že fyzikální podstata světla je dostatečně prozkoumána, přestože i zde se setkáváme s navzájem odlišnými a nesnadno slučitelnými výklady (světlo jako elektromagnetické vlnění, anebo jako tok hmotných částic - kvant). Umíme měřit rychlost světla a lidský génius dokázal matematicky formulovat vztažnost světla a časoprostoru. Dobře víme, že světlo má své viditelné a neviditelné spektrum, a že existuje jak světlo životodárné tak i smrtící. V malířství je světlo, přesněji řečeno jeho refrakce do spektra a na ní závislé barevné kvality různých pigmentů, zcela základní matérií. Malíři i fotografové vědí své o světle „živém“ a „mrtvém“, znají světlo barevné a bezbarvé, měkké a tvrdé, plastické a beztvaré, či brilantní a tupé.

    Kulturní tradice lidstva je plná intuicí, odkazů a výpovědí o světle jako duchovní veličině. Diáda světla a tmy vystupuje v různých světových kulturách jako symbol božského a protibožského, dobra a zla, života a smrti, zrodu a zániku, orientace a bloudění. Antický řecký svět dospěl k propracované dualistické symbolice sváru mezi světlem a temnotami, která našla své odezvy v gnózi a do značné míry ovlivnila i křesťanství, zejména přes apoštoly Pavla a Jana Evangelistu, kteří měli hluboké průniky do řeckého kulturního světa. Ale v křesťanství dostává symbolika světla především rozměr živého osobního bytí: Kristus je světlem světa, je Světlem, které přemáhá tmu a temnoty ho nepohltí (viz. zejména prolog Evangelia sv.Jana). Římský raně křesťanský mučedník sv. Vavřinec (zemřel mučednickou smrtí v r. 258) říká:“V mé noci není žádná temnota, ale všechno je prozářeno světlem” .

    Úplně jinak postavenou vizi světla nabízí osvícenství, v němž „osvícený rozum“ přemáhá temnotu nevědomosti a zaostalosti (včetně překonání „tmářství“ víry v Boha). Tato vize se později paradoxně proměňuje v až mýtický koncept „světla nových časů“, jehož se pohotově (jak jinak, než velice racionálně) chopily všemožné světové revoluce. V souvislosti s nedávnými oslavami 200. výročí bitvy u Slavkova, kde Napoleon porazil rakousko-ruskou koalici, jsem někde zaslechl komentář, že prý touto bitvou „zvítězilo světlo nad temnotami“ (oním světlem asi měly být velké společenské změny, uvedené do pohybu francouzskou revolucí; „temnotami“ pak byly staré evropské monarchie a hodnoty, na nichž stály). O pravé povaze tohoto světla nejlépe vypovídají dodnes vyorávané kosti mrtvých ze zmíněné bitvy a statisíce obětí napoleonských válek po celé Evropě, od Pyrenejského poloostrova až po Moskvu. Možná to ukazuje, že také existuje jakési jiné, alternativní, smrtící chladné „světlo“, které nelze naivně přehlížet a podceňovat.

    Ve velkých světových náboženstvích se však objevuje další, propastně hluboká intuice. Mezi základními symboly buddhismu najdeme zhasnutou svíci. Představuje cestu, na níž má člověk uhasit všechny své náklonností, žádosti těla i duše a veškeré, i ty nejposvátnější aspirace, aby na nich nebyl závislý a nenechal se jimi vláčet. Pak teprve může dojít osvícení. Je to silný paradox: zdánlivě by přeci měla být symbolem duchovní cesty zapálená svíce! Otevírá se zde překvapivý spojovací most mezi východními asijskými náboženstvími a křesťanskou spiritualitou. Mnozí křesťanští duchovní autoři a mystikové mluví o temné noci, noci víry, noci smyslu, noci ducha, ba přímo o „noci Boha“. Když si tuto vizi promítneme do dnešní kultury, nemůžeme nevidět, že prožívá období pochybností a temnot (války, holocausty, terorismus, krize hodnot, ztráta smyslu a orientace v mnoha oblastech, neschopnost účinně čelit velkým přírodním a humanitárním katastrofám, či nastolit smíření mezi protichůdnými náboženskými, politickými, sociálními a geografickými světy). Nietzsche zvěstoval „smrt Boha“, a analogicky dnes mluví někteří myslitelé například o „smrti kultury“. Španělská filosofka Maria Zambrano (1904-1991) komentuje dnešní dobu takto: “Prožíváme jednu z nejtemnějších nocí, jaké kdy tento svět viděl” (M. Zambrano, Persona e democrazia, italské vydání, Milano 2000, str. 2).

V nejsilnějších polohách křesťanské mystiky (třeba Jan z Kříže, Terezie z Avily, anebo v dnešní době Chiara Lubich) je temnota bránou do světla. Ona „zhasnutá svíce“ ukazuje cestu. Samotnou temnou nocí par excellence, nocí která prolamuje brány do světla, je Kristus umírající na kříži. Je to temnota temnot, lidskou logikou neuchopitelné drama Boha, který volá:“Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“. Velice pozoruhodné jsou v tomto smyslu výpovědi světově uznávaných židovských spisovatelů z generace, která v dětství prošla nacistickými koncentračními tábory (za všechny např. Elie Wiesel). Významný český spisovatel Ivan Klíma, který v útlém dětském věku zažil věznění v Terezíně, říká, že míra štěstí a radosti je přímo úměrná míře prožité bolesti.

    Tím se otevírají také pro výtvarné umění úplně nové úhly pohledu. Jinak a mnohem smysluplněji můžeme chápat pozdně moderní principy objevování krásy v bezvýznamnosti a  ošklivosti. A naopak, všelijaká blyštivá pozlátka, prázdné poetično-estetično, či „esoterická“ malba stůj co stůj, ukazují svoji plytkost. Laciné, růžově nalakované štěstíčko pod sebou ukrývá propastné tragedie -  viz například film „American Beauty“. Někteří interpreti postmoderního umění říkají, že asambláž z třpytek nastříhaných z plechovky od koka-koly, anebo blikání elektrických světélek té či oné instalace vykazuje stejnou mystickou hloubku jako ikony a gotické deskové obrazy. Je však zřejmé, že ne každá hříčka se světelnými efekty a zdaleka ne všechno, co se ve výtvarném umění nějak dovolává světla, znamená schopnost dotknout se nekonečna. Přesto, umění jako takové má povolání stát se svobodnou, neideologickou cestou člověka za světlem (pokud nezapomeneme na varování před svody falešného a ve svých důsledcích mrazivě ničivého, smrtonosného rádoby „světla“). Rád bych vyjádřil své přesvědčení, že opravdová komunikace s živým Světlem je možná, a to jak na osobní rovině, tak i na rovině lidského společenství. Proto jsou možné také CESTY SVĚTLA ve výtvarném umění. O jejich opatrné stopování se snaží tento projekt, který určitě nevyčerpává celé toto velké téma, a samozřejmě ani nepředstírá, že zmínění umělci by byli těmi „jedině pravými a kompetentními“ v této věci. Jde spíše o naznačení možných směrů a východisek...

 

Marek Trizuljak,

v září 2006

 

Projekt je připravován společně se Zdenkou a Václavem Vaculovičovými, v rámci aktivit, spojených s festivalem FORFEST.

 

 

 

 

 

Marek Trizuljak - „Velikonoční triptych“